TAJEMSTVÍ RUN
(úvod a vybrané části)
Sepsal Guido von List, 29. dubna 1907
Až do dnešních dnů se věnovalo příliš málo pozornosti písmu našich germánských předků – runám. To proto, že všichni vycházeli z falešné a neopodstatněné domněnky, že germánský lid neměl žádné písmo a že dokonce jejich psané znaky, “runy”, nedokonale napodobovaly latinské unciální písmo. A to vše navzdory skutečnosti, že Julius César podal jasnou zprávu o “Helvetsenech“ (ne Helvetech) a jejich písmu, které se považovalo za srovnatelné s písmem Řeků. I bez snahy o podání důkazů o velkém stáří run, které byly bezpochyby nalezeny na bronzových artefaktech a zlomcích keramiky, je třeba nyní zmínit, že “runový futharkh“1 (runová abeceda) se kdysi skládal z šestnácti symbolů. Dle Eddy (v “Rúnatáls-tháttr-Ódhins“), se skládala z osmnácti takových znaků. Touto abecedou by nebylo možné nic napsat, protože Teuton neznal “v”, “w” nebo “x”, ani “z” či “qu”. Neznal ani “c”, “d”, nebo “p”. “V” bylo vyjadřováno “f“ (fator = father); “v” a “w” se vytvořilo z “u”, “uu”, “uo”, nebo “ou”; “x” z “ks” nebo “gs”; “z” se pravděpodobně vyslovovalo, ale psalo se jako “s”. “Qu” pocházelo z “kui” nebo “gui”, “c” z “ts”, “d” z “th” (thorn; tj. trn). “P” se vyvinulo z “b”, až později získalo vlastní runu stejně jako další zvuky, které postupně dostaly své zvláštní runy, takže brzy jich bylo více než třicet.
Pokud chcete vysledovat počátky jazyka až ke kořenovým slovům prvotního germánského jazyka a poté je sledovat dále k základním a prvotním slovům původního árijského jazyka, musíte vždy psát kmenová slova runami, nebo alespoň mít tyto prostředky k psaní před sebou. Tímto způsobem můžete nalézt správný kořen a v tomto snažení bude jméno samotné runy důležitou pomocí.
Kazdá runa má vlastně – podobně jako řecká abeceda – jisté zvláštní jméno, které je zároveň nositelem kořenového slova, stejně jako zárodečného a prvotního slova. Mělo by se poznamenat, že runová jména jsou neslabičná slova, a proto jsou kořenovými, zárodečnými a prvotními slovy. Zdánlivými výjimkami tomuto pravidlu jsou runy “hagal”, “gibor” a “othil”.
Protože runy mají příslušná jména a tyto jména jsou neslabičná slova, je samozřejmé, že runy v dávné minulosti měly funkci slabičného písma, vlastně hieroglyfického systému. To proto, že prvotní árijský jazyk byl, jako každý prvotní jazyk, neslabičný a teprve později se omezil na písmo abecedy, kdy stavba jazyka ukázala, že hieroglyfické či slabikové písmo je těžkopádné.
Nyní tedy, když se runy uznaly za slovní znaky prehistorického stáří, stává se zásadní otázka existence dalších slovních znaků, které nejsou obsaženy v runovém futharkhu. I kdyby symbolické slovní písmo bylo neobyčejně chudé, což árijský jazyk nebyl, potřebovalo by využít mnohem více znaků než pouhých třicet písmových glyf. Árijské písmo ve skutečnosti stanovilo mnoho set symbolů a nesmírné množství psaných znaků jako základ vysoce propracované, úžasně systematické a organicky vystavěné hieroglyfické struktury, o jejíž existenci dodnes nikdo neuvažoval. Jakkoliv to může znít neuvěřitelně, těmto starým hieroglyfům, majícím kořeny až daleko v předkřesťanském prehistorickém věku teutonství a také árijství, se daří i dnes. Mají svou vědu, dnes stále ještě praktikovánou, a své umění, které mají vlastní zákony a stylistické směry. Tento systém má také bohatou literaturu, ale co je tragikomické, nemá žádné strážce a restaurátory tohoto umění a vědy, kteří by měli nějakou představu o tom, čemu se věnují a co rozvíjejí!
Protože existovalo a stále existuje mnoho set runových symbolů, nebyl jejich přesný počet dosud konečně určen. Nicméně z tohoto množství se používalo jako písmena, ve smyslu našich současných psacích znaků, asi jen třicet. Takže nyní z těchto psacích symbolů vycházejí dvě hlavní skupiny, “písmové runy” a “hieroglyfické runy”, z nichž obě zachovaly svou jedinečnost a po vzájemné rozluce se vydaly vlastní cestou vývoje. Všechny tyto symboly byly runami, ale dnes toto označení nesou pouze “písmové runy” , zatímco “hieroglyfické runy” se od této doby neuznávaly za skutečné písemné znaky. Kvůli tomuto rozlišení se budou dále nazývat jako “svaté znaky” nebo “hieroglyfy”. Lze si povšimnout, že slovo “hieroglyf” bylo důležité již v počátcích árijského jazyka jakožto slovo “hiroglif” a mělo svůj význam ještě předtím než vůbec existovala řečtina.
“Písmové runy”, které se budou pro stručnost dále nazývat jednoduše “runy”, ukončily svůj vývoj a nejen že si zachovaly prosté lineární formy, ale také svá neslabičná jména. Na druhé straně, “svaté znaky” se neustále vyvíjely na základě svých starých lineárních forem a nakonec vytvořily propracované a bohatě pojaté ornamenty.
Také prodělaly mnoho změn svých jmen, protože koncepty, které symbolizovaly a dosud symbolizují, se rozvíjely a zdokonalovaly spolu z jazykem. Mýtická balada “Rúnatáls-tháttr-Ódhins” z Eddy zná osmnáct run jako “písmové symboly”; nicméně ty si stále zachovávají své dědictví “svatých znaků” v témže smyslu jako pozdější “magické znaky” či “sigilie duchů” (ne pečetě!). Zde se nabízí taková interpetace oné magické písně, že na jejím základě lze dále rozluštit skutečná tajemství run.
Žádná jiná balada Eddy neposkytuje tak srozumitelný náhled do původní árijské filozofie připouštějící vztah ducha k tělu, Boha k Všehomíru a prostřednictvím árijství tak významně nepřináší do vědomí poznání o “dvojitě-dvojjediné dvojici” [zweispältig-zweieinige Zwelheit] v mikrokosmu a makrokosmu – jak to činí “Hávamál” a “Rúnatáls-tháttr-Ódhins” (verše 139-165).
Neustále se vyvíjející “ego” [“Ich“] vždy přetrvává skrze věčnou proměnu od “vzniknutí” k “bytí” a tímto k “přechodu do nebytí”, což vede k novému “vzniknutí příští bytosti”; a v této věčné evoluční proměně navždy přetrvává i Wuotan, stejně jako Veškerenstvo a každé individuum. Toto “ego” je neoddělitelně spojeno s duchovním a hmotným, s dvojitě-dvojjedinou dvojicí, a je konstantní a neměnné. Takto Wuotana popisuje “Hávamál” – “Výroky Vysokého” v exaltovaném mysticismu jakožto zrcadlový obraz Veškerenstva, stejně jako individua.
Wuotan žije v lidském těle, aby zakoušel – “zasvěcuje se sám sobě” a zasvěcuje se “pomíjení”, aby znovu povstal. Čím cítí blížší chvíli svého “přechodu k novému povstanutí” – jeho smrt – tím jasněji v něm roste vědění, že tajemství života je věčné “povstávání” a “pomíjení”, věčný návrat, život nepřetržitého zrodu a smrti. Toto vědění mu plně dojde za soumraku, kdy klesá do “Uru”, z něhož znovu povstane. V soumraku (smrti) odevzdává jedno své oko jako zástavu vyššímu vědění. Nicméně toto oko zůstává jeho majetkem, ačkoliv je v zástavě. Je opět získáno po návratu z “Uru”, při “znovuzrození”, protože je to vlastně jeho “tělo”, zatímco jeho druhé oko, které si ponechal, je jeho “duchem”.
“Fyzické oko” (vlastně tělo samotné), kterého se vzdal pouze dočasně – ale které zůstalo jeho majetkem – se znovu sjednocuje při návratu z “Uru” – při znovuzrození – s “duchovním okem”. Nicméně prvotní vědění vytvořené ze Studně Mime, zůstává jeho majetkem, majetkem Veškerenstva; je to suma zkušenosti tisíců generací, která je uchovávána a předávána prostřednictvím písma. Tak je Wuotanovo vědění povýšeno ve smrti, on ho obohacuje douškem z prvotní Studně Mime a také Volvou mrtvých a Hlavou Mime2; objevuje se pouze proto, aby se oddělil od hmotného světa – k němuž také patří v zdánlivém fyzickém nebytí – protože on skutečně tvoří “dvojjedinou dvojici” jakožto to, co je duchovní a to, co je hmotné, neoddělitelnou dvojjedinečnost. On nemůže oddělit svůj “denní život” od svého “nočního života” (smrti). Nicméně v “nočním životě” – ve zdánlivém nebytí – získává vědění o svém věčném životě. Toto je navěky jeho průvodce věčnou změnou skrze transformace, od vznikání přes bytí k odchodu pro nové povstanutí. Poznáním, že se stává moudrým, a svým životem, který byl zasvěcen smrti, objevil vědění o osudu světa, řešení záhady světa, které “nikdy neprozradí žádné ženě ani dívce”. A tak je on sám sebou, Wuotanem, a zároveň Veškerenstvem – stejně jistě jako je ego také ne-egem, či “Veškerenstvem”.
Tak každé individuální ego, každá osoba, se sama transformuje skrze tytéž úrovně vnímání, dle kterých se chápání a vykoupení každého individua hodnotí jakožto duchovní poklad (ne jakožto mrtvé poznávací vzpomínky). Nepřichází o něj dokonce ani ve smrti a znovu jej přináší zpět, když se vrací v příštím vtělení.3 Z těchto důvodů má (pro sebe) každé individuální “ego” pod těmito termíny vlastní představu o duchovní hranici ideje v závislosti na svém “duchovním pokladu”. Proto se mezi miliony žijících bytostí nenalézají ani dvě, jejichž představa božství by byla přesně stejná – navzdory všem dogmatickým doktrínám – a také se nenalézají ani dvě, které by měly totožné pojmové chápání duchovní podstaty jazyka a jeho slov – jak v detailech, tak celkově. Pokud je tomu tak dnes, navzdory skutečnosti, že jiné jazyky nedosáhly bohatosti našeho jazyka, o co víc muselo toto platit v prehistorii, kdy byl slovník ještě malý a nedostatečný a kdy proroci a mudrcové museli ze stále omezeného jazyka ždímat ideje symbolizující výrazy, aby mohli uvolnit podobné představy, jak je sami pochopili ve své duchovní vizi. Byli nuceni podpořit svůj projev fyzickými gesty – pozdějšími “magickým pozismem” – a posílit jej jistými symbolickými znameními, které se považovaly za “šeptání” [“raunend”] , tj. zprostředkovatele významu, a nazývaly se “runy” [Runen]. Mysticismus Wuotanovy runové vědy o tom všem vypráví v Eddě ve “Výrocích Vysokého”, která popisuje Wuotanovu obětní smrt a která nás více než v jednom ohledu upomíná na mystérium Golgoty.
Nejprve báseň uvádí řeč samotného Wuotana, po níž se skald, který ji složil, stává mluvčím a píseň končí. Báseň začíná takto:
Vím, že jsem visel
ve větrném stromu
devět dlouhých nocí,
oštěpem proklát
v oběť Ódinovi,
sám sobě samému,
na onom stromě,
o němž nikdo neví,
z kterých kořenů roste.
Chléb mi nepodali
ani chmelovinu;
dolů jsem se díval
runy jsem zhlédl,
s nářkem je zvedl,
pak padl jsem k zemi4.
Po dalších vysvětlujících slokách píseň podává charakterizaci osmnácti run s jejich mystickými interpretacemi. Pokud se tyto sloky spárují se jmény run, velice zvláštním způsobem nás poučí a v podstatě poskytnout řešení “tajemství run”. Následující verše předcházejí oné charakterizaci run, po nichž skald okamžitě přechází k vlastní runové písni:
To velký Tund5 vyryl
na počátku věků,
tam právě postav
kam potom se vrátil.
Písně znám,
jež nezná ni vládcova paní
a málokdo z mužů.
1) Označení “futharkh” vychází z prvních sedmi run, jmenovitě to jsou: FUTHARKH. To proto, že správný název není futhark – jak se všeobecně a chybně píše – ale spíše “futharkh” s “h” na konci.
2) Mime = paměť, vědění. “Prvotní Studna” = mystérium Všeho-vznikání, Všeho-bytí a Všeho-pomíjení k novému povstanutí. “Volva mrtvých” = bohyně Země, bohyně Smrti, která na hřbitovech chrání “těla bez duše”, zatímco “nehmotní duchové” putují do Valhaly či Helu. “Hlava Mime” = Hlavní Vědění, které je prvotní vědění o vznikání, bytí a pomíjení pro nové povstanutí všech věcí. Prostřednictví těchto tří úrovní se Wuotan “stal moudrým”, tj. dosáhl Vědění o Veškerenstvu, a prošel mystériem ke skutečnému vědění.
3) Nazýváme to “duchovním pokladem”, které znovuzrozené osoby přináší na svět, “vrozenými dary”, “vlohami” či “rozenými génii”; on má bystřejšího ducha, který chápe vše rychleji a jednodušeji než jiní, ti, kteří jsou obdařeni méně ohebnou páteří, a tato větší hbitost je právě “duchovním pokladem”.
4) Citace z Eddy pocházejí z českého vydání nakladatelství Argo z roku 2004. List namísto Ódina udává jméno ve tvaru Wuotan.
5) Na rozdíl od českého vydání Eddy zde List uvádí opět Wuotana.
-----------------------
Fa, feh, feo = ohňová generace, ohňový vrták, hospodářská zvířata [Vieh], majetek, růst, putovat, ničit, rozcupovat [fetzen].
Pomoc se zve jedna, která ti pomůže
při svárech, strastech a všech starostech.
Kořenové slovo “ha”, které je v této runě symbolizováno jakožto “prapůvodní slovo”, je základem pojmů “povstanutí”, “bytí” (dělání, pracování, vládnutí) a “přechodu k novému povstanutí” – a tak i pomíjivosti veškeré existence a proto i stability “ega” v neustálé transformaci. Tato runa proto skrývá útěchu skalda, že skutečná moudrost žije jen pro budoucí vývoj, zatímco pouze blázen truchlí nad rozpadem: “Vytvářej si štěstí a ono ti zůstane!”
Ur = Ur [tj. “to prapůvodní”], věčnost, prvotní oheň, prvotní světlo, prvotní býk (= prvotní generace), zubři, vzkříšení (život po smrti).
Jinou znám píseň, již potřebují ti,
kdo chtějí lidi léčit.
Základ veškerých projevů je “Ur”. Každý, kdo dokáže rozpoznat příčinu [Ur-sache = “prvotní či původní věc”] události, tomu se pak samotný jev – ať už je to šťastný či nešťastný – nezdá být neřešitelnou hádankou, a proto je takový jedinec schopen se zbavit něštěstí či zvětšovat štěstí, ale také rozeznat falešné zlo a falešné štěstí jako takové. Proto: “Poznej sebe sama, pak poznáš vše!”
Trnoví netvoři, trn = Thórr (hrom, blesk, světlo blesku), trn.
Třetí znám píseň, již je mi velmi třeba,
bych spoutal nenávist nepřátel.
Jí otupím ostří útočníků,
Oštěpy mě pak nezraní, ni úklady.
“Trnem smrti” uvádí Wuotan neposlušnou valkýru Brunhildu do spánku smrti (viz. Šípková Růženka aj.), ale v kontrastu k tomu je to také “trn života” (falus), jímž je smrt poražena skrze znovuzrození. Toto výhružné znamení nepochybně otupuje nepřátelskou zbraň toho, jenž jde vstříc smrti, ale i sílu mocností smrti prostřednictvím nepřetržité obnovy znovu se rodícího života. Proto: “Chraň své ego!”
Os, as, ask, ast = Ase [tj. jeden z Ásů], ústa, povstávání, popel
Čtvrtou znám píseň,
jestli mi zlé okovy spoutají údy.
Pak zapěji zpěv volnosti,
že z nohou mi spadnou železa
a pouta z paží.
Ústa, schopnost řeči! Duchovní síla, která využívá řeč (moc sugesce), odstraňuje tělesná omezení a dává svobodu, sama vítězí nad všemi vítězi, kteří jen využívají tělesné síly, a ničí veškerou tyranii.4 Proto: “Tvá duchovní síla tě osvobozuje!”
4) Lidé [Volk], kteří vždy zůstávají trvalými vítězi, se v boji za existenci vyvíjí při udržování své mravní síly. Se zmizením morálky se ztrácí i vyšší duchovní a intelektuální třída, jak dokáže historie – “konečné řešení”.
Rit, reith, rath, rita, rat [rede], roth [rudý], rad [kolo], rod, rott, Recht [právo], atd.
Pátou znám píseň,
zřím-li vržený oštěp v zástup lidu letět.
Neletí natolik prudce,
abych jej nezastavil,
pohledem-li ho postřehnu.
Třikrát posvátná “Rita”, sluneční kolo, samotný “Urfyrr” (prvotní oheň, Bůh)! Vysoká introspektivní vnímavost [Innerlichkeitsgefuehl] či subjektivita Árijců bylo uvědomování si své zbožnosti, protože “niternost” znamená pouze “být sám sebou”, a být za jedno se svým Já znamená být s Bohem. Dokud si lidé udržují svou úplnou původní “niternost” nezkaženou jako “přirození lidé”5 , není důvod uctívat vnější božstvo, protože s obřadem spojená služba vnějšímu božstvu se očividně vykonává, jen pokud jedinec není schopen nalézt Boha ve vlastní nejvnitřnější bytosti a začíná ho vidět mimo své “ego” a mimo svět – “tam nahoře, na hvězdném nebi”. Čím je osoba méně zaměřená do svého nitra, tím je její život více vnějším. Čím více lidé ztrácí svou niternost, tím pompéznější a obřadnější jsou vnější projevy – v povaze své vlády, zákona a kultu, jejichž pád začne objevováním se samostatných idejí. Ale v rámci vědění by měly zůstat celkem: “Čemu věřím je to, co vím a to také uskutečňuji.” Z tohoto důvodu je árijská božská niternost u Árijců i základem hrdého pohrdání smrtí a také bezmezné víry v Boha a své Já, jež nádherně vyjadřuje “Rita” [vesmírný řád, zákon] a jež má svůj symbolický slovní znak v podobě páté runy. Proto tato runa znamená: “Jsem svůj rod (právo), tento rod je nezničitelný, proto jsem sám nezničitelný, protože jsem svůj rod.
5) “Lidé jako přirození lidé” neznamená žít v krutých podmínkách, protože život necivilizovaných “divochů” je svázán s nejhrůznějším “šamanismem”. Naopak to znamená vysokou úroveň kultury, která je přesto prosta jakéhokoliv falešné sofistiky.
Ka, kaun, kan, kuna, kien, kiel, kon, kühn [odvážný], kein [žádný], atd.
Šestou znám píseň, zraní-li mě kdo
kouzlem kořenů stromu.
Pak toho muže, jenž mě uřknout míní,
strast stihne dřív než mne.
“Strom světa” Yggdrasill se nabízí v užším významu jako árijský kmenový strom, vedle něhož se na kmenové stromy cizích ras pohlíží jako na “cizí stromy”. Runový koncept “kaun”, “kunna” (panna, např. ve [jméně] Adelgunde) znázorňuje ve Veškerenstvu ženský princip v čistě sexuálním smyslu. Kmen, rasa má být zachována čistá; nesmí být poskvrněna kořeny cizího stromu. Nicméně, i kdyby se to přesto stalo, bylo by to pro “cizí stromy” stejně k ničemu, protože jeho “cizí potomek” by vyrostl v jeho zuřivého nepřítele. Proto: “Tvá krev, tvůj největší majetek.”
Hagal = hradba Veškerenstva, obklopit; krupobití, zničit
Sedmou znám píseň, vidím-li v plameni
síň, v níž družina sedí.
Neshoří tak náhle, abych oheň neuhasil,
zapěji-li tu správnou píseň.6
Hagal! – introspektivní vnímavost, vědomí přijmout v sobě Boha se všemi jeko kvalitami, přináší silnou sebedůvěru v sílu vlastního ducha, která poskytuje magickou moc, magickou moc, jež dřímá ve všech jedincích, magickou moc, jež může přimět silného ducha, aby v ni věřil bez pochyb. Kristus, který byl jedním z těchto vzácných osob – jako byl Wuotan – řekl: “Vpravdě, vpravdě vám říkám, pokud by měl někdo říci tomuto kamenu: odval se! – a bude tomu věřit – pak by se ten kámen zvedl a odletěl do moře.” Vlivem tohoto pochyb prostého vědomí vybraný jedinec ovládá říše hmoty i ducha, s nimiž nakládá s porozuměním, a tím se cítí být všemocným. Proto: “Chovej v sobě Veškerenstvo a Veškerenstvo budeš ovládat!”
6) Ohnivá magie, dnes praktikovaná jako “evokace ohně”.
Nauth, noth [nouze], Norn, tlak osudu
Osmou znám píseň, která je k užitku
a lásce všem lidem:
kde zloba roste mezi syny reků,
tam rychle sjedná mír.
“Runa nouze kvete na nehtu Norny!” Není to “nouze” [nesnáz] v moderním smyslu slova, ale spíše “tlak osudu” – který stanovují Norny dle prvotních zákonů. Tímto má být chápána organická kauzalita všech jevů. Kdokoliv je schopen porozumět prvotní příčině jevu a kdokoliv získává vědění o organicky platné evoluci a událostí z ní vzešlých, je také schopen posuzovat jejich důsledky, už jak začnou vřít. Proto takový jedinec ovládá vědění o budoucnosti a také rozumí tomu, jak urovnat všechen svár skrze “nátlak jasně rozpoznané cesty osudu”. Proto: “Používej svůj osud, nebojuj proti němu!”